Rozlišovat investici a spekulaci je zcela zásadní věc, protože pokud investujeme, tak vždy na delší dobu. Když si například nakoupíte akcie, tak byste je měl držet minimálně tři až pět let. Oproti tomu máte například intradenní spekulace, které se ovšem v mnohých případech podobají spíše loterii. Je na vás, jakým způsobem naložíte se svými penězi. Budete-li spekulovat, můžete rychle mnoho získat, ale taktéž rychle a mnoho ztratit. Ta druhá varianta je podle mě pravděpodobnější, protože pokud se nebudete spekulacím plně věnovat, bude to podobné, jako byste chodil do sázkové kanceláře.
To si netroufnu posuzovat. Avšak zabývám se akciovým trhem a vidím, že po vypuknutí finanční krize se prodloužila doba držení akcií. Což ukazuje na to, že klasickému investování nikterak neodzvonilo.
Zdvojnásobila se z osmi na šestnáct měsíců. Což je úspěch, ale nijak zvláštní. Stále nedosahujeme oněch tří až pěti let pro běžnou akciovou investici. Ale i tak je to pozitivní trend, protože si lidé po finanční krizi plně uvědomili, že bezrizikové investice neexistují. Vidí vzestupy a pády trhu, díky čemuž lépe chápou, že pokud dnes něco koupí a za měsíc prodají, vystavují se vysokému riziku ztrát.
Vždy, když uslyšíte o zaručených obchodech, mějte se na pozoru. Riziko je všudypřítomné. Teprve před čtyřmi lety mnozí lidé pochopili, že na kapitálových trzích je máloco jisté. A to i tam, kde by to nejméně čekali. Třeba u státních dluhopisů. Jaké pak asi musí panovat riziko u obchodů, při nichž se vám slibuje hodně muziky za málo peněz?
Ne, já si vystačím s tipováním výsledků fotbalových utkání, než že bych spekuloval třeba s tím, kam se dneska pohne nějaký akciový titul. Ale jak jsem již řekl, někomu naopak přijdou spekulace mnohem zajímavější.
Ano, jsem nudný dividendový investor, který jde po stabilních společnostech. Kdybych chtěl spekulovat, musel bych se pohybovat v mnohem volatilnějších vodách a hledat tituly s velmi znatelným pohybem ceny, abych zaplatil úroky a ještě vydělal. To je ovšem spojeno s vyšší pravděpodobností ztrát.
Nemyslím si, že nějak výrazně. Pro mnoho investorů je investice do akcií typu koupím a držím již často příliš riziková. Takových investorů je většina. A ta se drží zejména konzervativních produktů, jako jsou bankovní vklady či státní dluhopisy, u nichž je podstatně menší riziko než například u akcií nebo spekulací. Na druhou stranu v budoucnu bude podle mě aktivních investorů přibývat s tím, jak se bude měnit struktura populace, a například generace, která stála za hypotečním boomem v minulé dekádě, si začne výrazněji spořit na důchod. I když je třeba zdůraznit, že spoření na důchod a spekulace moc dohromady nejdou.
Když se podíváme na objemy zobchodovaných peněz na akciových trzích, tak vidíme, že jsou menší a menší. Což ukazuje na to, že mnozí investoři odcházejí a noví nepřicházejí. Avšak taktéž dodejme, že nižší objemy zobchodovaných peněz ukazují i na to, že lidé se svými akciemi méně obchodují, protože je, jak jsem již řekl, ve svých portfoliích drží déle. Onu situaci bych tedy neviděl zase tak černě.
Rozdíl je v nabídce. V Praze vidíme akcie firem jen z některých sektorů a s výjimkou bankovního sektoru je v každém ze sektoru zastoupen jen jeden titul. Pokud si tedy investor myslí, že jednomu developerovi se bude dařit více než druhému, má na pražské burze smůlu, protože tam najde jen jednoho developera. V Polsku tento problém není, polská burza nabízí několik set společností. I když je třeba také říci, že těch vyloženě obchodovaných titulů jsou i v jejím případě spíše desítky.
Těch důvodů je samozřejmě více, ale třeba jeden za všechny: V Polsku již udělali penzijní reformu. A povinností tamějších penzijních fondů je investovat na polské burze. Což pro ni znamená zvýšení poptávky ze zákona. Ze všech peněz, které si budoucí polští důchodci uspoří, jde část na polskou burzu. To si uvědomily i firmy, takže tam začaly emitovat své akcie, protože měly jistotu, že jsou na ní peníze a logicky pak poptávka po něčem, do čeho lze investovat. A to není všechno. Pokud se v Polsku něco privatizuje, privatizuje se to prostřednictvím burzy.
Je nutné sledovat, jak se vyvíjejí jednotlivé obory v poměru k celé ekonomice. Můžete si například všimnout, že spotřeba cigaret v České republice klesá. Což značí, že Philip Morris asi nebude prodávat více cigaret, leda by zvýšil tržní podíl, což by ale asi udělal na úkor marží, za což by ho akcionáři asi nepochválili. V tomto ohledu se dá tedy usoudit, že firma Philip Morris bude u nás prodávat méně a méně cigaret, což se v dlouhém horizontu zřejmě promítne do jejího hospodaření a ceny akcií.
Zajímavé mi přijde třeba pojišťovnictví. Z výzkumů společnosti Vienna Insurance Group, která se také obchoduje na pražské burze, vyplývá, že čím je určitá společnost bohatší, tím více si své bohatství pojišťuje. Jestliže to platí pro západní země, nevidím důvod, proč by to nemělo platit pro Českou republiku. Vyplývá mi z toho, že pojišťovnictví má růstový potenciál. Je ale nutné vždy sledovat onu vazbu obchodované firmy k vývoji ekonomiky dané země.
Zůstaneme-li v České republice a na pražské burze, pak je to podle mě stát a Evropská unie. Máme v zemi firmy, které působí v regulovaných oblastech. Což značí, že kdykoli může dojít ke změně legislativy, která výkon těchto firem ovlivní. A těch firem je opravdu hodně. ČEZ, obě banky, pojišťovna, Telefónica, Philip Morris, jeden z největších přispěvatelů do státního rozpočtu…Takže to máte například jedno velké riziko.
V budoucnu bude podle mě aktivních investorů přibývat s tím, jak se bude měnit struktura populace, a například generace, která stála za hypotečním boomem v minulé dekádě, si začne výrazněji spořit na důchod. I když je třeba zdůraznit, že spoření na důchod a spekulace moc dohromady nejdou.
Miroslav Adamkovič (33) působí jako analytik v Komerční bance. Věnuje se akciovým trhům. Dříve pracoval jako finanční analytik ve společnosti PPF. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, je členem CFA Institute. Pochází z Topoľčan.