Obchodování na kapitálových trzích není pouze záležitostí drobných investorů, ale i velkých firem, měst, obcí a státních institucí. Lubomír Vystavěl pracoval pro institucionální a korporátní klienty ve společnosti ING Comercial banking bezmála 20 let. A v rozhovoru s Make Money mimo jiné říká, že chcete-li prodávat pomeranče, není důvod je prodávat jenom přes Tesco.
Kdy se podle vás firmám nebo institucím vyplatí zaměstnat vlastníhočlověka, který jim bude spravovat volné prostředky? Starat se jim o aktiva...
Málokdy, protože takový člověk je drahý. Pokud chce firma nebo třeba nějaké město investovat dejme tomu deset milionů korun, tak skutečný odborník, který bude u nich fyzicky přítomen a bude se plně věnovat jejich investování, přijde, včetně daní z příjmů a zákonných pojištění, na jeden až dva miliony korun, což je vzhledem k investovaným penězům a výnosům z nich drahé.
Při jakém objemu investovaných prostředků se podle vás takový člověk vyplatí?
Domnívám se, že institucionálnímu investorovi se vyplatí zaměstnat profesionálního správce aktiv, jestliže je investovaná částka alespoň sto milionů korun. Lépe však čtvrt miliardy. Je to podobné, jako byste se chtěl dát na dráhu finančního spekulanta, a v kapse měl sto tisíc korun. Šance, že se jako finanční spekulant uživíte, je minimální. Šance, že trefíte rizikovou investici, která vám vynese miliony, byť se tomu budete věnovat naplno, je velmi malá, takřka nulová.
Mluvíte o profesionálech. Najdeme je v zahraničí i v České republice. Kteří jsou výhodnější?
Zájem o poskytnutí služby je úměrný k výši svěřeného majetku. Což platí jak pro ty naše, tak pro ty zahraniční. Čím větší majetek ke správě, tím větší možnosti se otevírají. V České republice dnes na vynikající úrovni působí mnoho renomovaných asset manažerů, bank poskytujících služby privátního bankovnictví nebo makléřských firem poskytujících služby. Komu však nabídka u nás nestačí, může se samozřejmě poohlédnout po nabídce služeb v zahraničí. Správu majetku lze také rozdělit mezi více firem.
Zůstaňme u firem. Je podle vás vhodné, aby jejich majitelé investovali firemní peníze?
Ano, samozřejmě, vždyť to přesně dělají, když například uloží volné peněžní prostředky na jednodenní depositum s vyšším úrokem, než aby je nechali ležet na běžném účtu. Dle objemu volných prostředků, požadavků na likviditu, míry tolerance k riziku a dalších faktorů lze kombinovat různé investiční instrumenty a dosahovat tak lepšího zhodnocení.
Co jsou podle vás konzervativní a co rizikové investice?
Konzervativní investice jsou často definovány jako investice s krátkou dobou splatnosti – hotovost, depozita u bank, státní pokladniční poukázky, státní dluhopisy se splatností do jednoho roku – a mohl bych pokračovat dál. Pak existují směnky a dluhopisy společností s dobrým ratingem, směnky z obchodní činnosti čili instrumenty, které jsou oproti prvně zmíněným přece jenom o něco málo rizikovější. Pak následují směnky a dluhopisy společností s horším ratingem, podílové listy, akcie veřejně obchodovaných společností. Na konci spektra se umisťují instrumenty, které nejsou obchodovány na veřejných trzích a obvykle mají nízkou likviditu, vyšší riziko, ale i očekávaný výnos, jako například akcie či podíly neveřejně obchodovaných společností, nemovitosti, investice do hedgeových fondů, private equity a venture capital.
Jaké jsou nejčastější chyby institucionálních a korporátních investorů při investování?
Nepochopení vazby mezi rizikem, výnosem a investičním horizontem. Mnoho institucionálních, ale i drobných investorů má dlouhý investiční horizont v řadu desítek let, ale přitom se nepochopitelně drží krátkodobých investičních instrumentů. Obchodují na tom nejméně riskantním konci – a diví se nízkým výnosům. Rizikovější obchody přitom ignorují, i když jim jejich dlouhodobý investiční horizont umožňuje brát větší riziko a lépe se vyrovnat s výkyvy hodnoty investice během období. Chybou je, že myslí v rozmezí měsíců, maximálně několika mála let. A přitom by měli investovat na 50 let.
Mohl byste to popsat na konkrétním příkladu?
Myslím, že klasickým a dnes velmi často diskutovaným příkladem jsou penzijní fondy, kterým v České republice nebylo kvůli nevhodné regulaci umožněno investovat skutečně dlouhodobě – na penze. Penzijní fondy u nás měly závazek dorovnávat ztráty z investování svým podílníkům. Logicky pak investovaly většinu majetku do velmi bezpečných instrumentů, které bohužel nemohou dlouhodobě poskytovat výnos, který by překonal inflaci. Taktéž díky tomu nemohly dosáhnout optimální skladby portfolia s větším podílem rizikovějších, ale výnosnějších dlouhodobých investic. Přitom s ohledem na jejich téměř nekonečný investiční horizont si větší úroveň rizika mohou dovolit a inflaci mohou překonávat.
Je to podle vás skutečně jen nepochopení investičních pravidel, nebo výsledek společenského tlaku na to, všechno chtít hned a pokud možno přitom nic neriskovat?
Je to problém, který má více příčin, ale jedno řešení. Tím je uvědomění si, že větší riziko sebou přináší větší výnos, přičemž dlouhodobé investice riziko snižují. A nutností je být disciplinovaným investorem, protože nedisciplinovaných investorů je většina. Sice prohlásí, že jsou ochotni investovat peníze, podstupovat riziko, ale po půl roce, roce nebo i třech, kdy jsou celí nervózní, je ovládne pocit, že jim jejich investice zase tolik nevynáší, takže začnou jednat zbrkle. Prodávají to, co mají, protože čekali větší terno. A přesto, že investiční horizont mají nastaven na pět nebo deset let, opustí své pozice – a pak už jen nadávají, že prodělali. To jsou nedisciplinovaní investoři.
Jenže ono to lze podat také tak, že vzhledem k výkyvům trhů možná ještě zachránili, co se dalo...
To je přesně onen druh uvažování. Podívejte se třeba na akciové trhy v roce 2008, v době krize. Když klesl index S&P 500, mnozí prodávali akcie, jako by se báli, že přišel konec světa. A teď se podívejte na akcie dnes. Jsme na vyšších hodnotách než před zmíněným «Armageddonem». Tím chci říci, že k panice je skutečný důvod jen opravdu málokdy. A také to, že neprodělal ten investor, který si hlídal svůj investiční horizont.
Znamená to, že investor má být obezřetný vůči všem katastrofických scénářům, které se na něho valí dnes a denně?
Jistě, nikde jsem například nečetl článek o tom, jak prozíravé bylo rozhodnutí britských a holandských penzijních fondů nezbavovat se zbrkle akcií. Je velmi jednoduché a zřejmě i výnosné strašit lidi a kritizovat investiční průmysl v momentě, když se trhům nedaří.
Média však nejsou všemocná, navíc investoři mají své správce, kteří by je měli úskalím globálních ekonomických problémů a bez újmy provést.
To máte pravdu. Na druhou stranu všechno je o lidech. A lidmi jsou i profesionálové na kapitálových trzích. A jak už jsme se o tom bavili, i ti jsou pod tlakem. Chce se po nich, aby vydělávali hodně – a hlavně hodně rychle. A podle toho jsou hodnoceni.
Jaké jsou důsledky tohoto stavu?
Často velmi absurdní. Podívejte se třeba na americké firmy, které v současné době oznamují své výsledky kvartálně. Avšak lze na základě jednoho kvartálu posuzovat výkon společnosti, jako je třeba Citibank? Jistě, kvartální zpráva poskytne nějaké informace, potvrdí nějaký trend, ale ve své podstatě je nesmyslné se na jejím základě rozhodovat, zda budu držet její akcie, nebo je prodám. To jde možná u rychle se rozvíjející firmy. Nikoli u společností, jakými jsou například Citibank nebo General Electric. A přesto jsou trhy posedlé získáváním nových a nových informací v čím dál kratších časových úsecích. Účastníci finančních trhů dnes ve velké míře hledají informace, které by jim umožnily lépe odhadnout reakci v krátkém časovém úseku, a podle nich koupit nebo prodat instrumenty s očekáváním rychlého růstu nebo poklesu. To ale není investování, to je spekulování.
O čem to vypovídá?
O tom, že velká část společnosti dnes všechno chce rychle, pokud možno teď hned. Nechává se tak zlákat ke spekulování nebo sázení místo toho, aby investovala. Podívejme se třeba na známého investora Warrena Buffeta, který říká, že až na výjimky investuje tak, aby to, co nakoupil, nemusel vůbec prodávat. O tomhle by lidé měli přemýšlet.
Vraťme se opět k firmám, městům a obcím. Kde by podle vás měly hledat investiční příležitosti?
V každém případě by se měly obrátit o pomoc na odborníky. Společně s poradcem je možné sestavit investiční plán a po té i portfolio přímo podle profilu investora. Bez investičního plánu a pravidelného kontaktu s poradcem není dost dobře možné udržovat portfolio odpovídající současné situaci investora a situaci na trhu. Takové portfolio pak může zahrnovat instrumenty, o kterých jsme se již zmínili, ale také specifické produkty podle požadavků například na zajištění měnového rizika, pojištění, v případě fyzických osob i různé typy státem podporovaných produktů.
Celou dobu se z velké části bavíme o firmách a investování. Měli by jejich majitelé uvažovat i o tom, dojít si pro peníze na kapitálové trhy prostřednictvím emise akcií?
Samozřejmě že ano. Každá firma, která chce získávat další vlastní kapitál, by měla zvažovat vstup na burzu, více burz nebo třeba i do zdejšího RM-Systému. Sice o sobě bude muset poskytnout základní informace, ale prodá-li své akcie, dosáhne toho, že si nebude muset půjčovat u bank. A bude-li si je chtít přece jen půjčit, každá banka zohlední ve výši úroků, že je veřejně obchodovanou transparentní společností. Vstupem na burzu firma navíc získá akcionáře, kteří jí budou dávat velmi důležitou zpětnou vazbu o tom, jak si ve svém podnikání stojí. Abych to zkrátil, výnos z emise akcií prospívá nastavení zdravého poměru mezi vlastním kapitálem a vypůjčenými penězi.
Podívejte se třeba na americké firmy, které v současné době oznamují své výsledky kvartálně. Avšak lze na základě jednoho kvartálu posuzovat výkon společnosti, jako je třeba Citibank? Jistě, kvartální zpráva poskytne nějaké informace, potvrdí nějaký trend, ale ve své podstatě je nesmyslné se na jejím základě rozhodovat, zda budu držet její akcie, nebo je prodám.
Je těžké emitovat akcie podniku na pražské nebo kterékoli jiné burze?
Domnívám se, že podmínky pro vstup na pražskou burzu jsou dobře nastavené. S kvalitním poradcem by je měly dobře fungující firmy lehce zvládnout. To samé platí pro RM-Systém. Navíc když už se firma na burzu vydá, nemusí se omezit jen na tu českou, ale může být obchodována dle své velikosti kdekoli na světě. A nejenom na jedné burze, ale na vícero burzách. Není důvod prodávat jen přes Tesco, chcete-li prodávat pomeranče. Konkurence kupců z několika burz zvýší cenu akcií. Je ale také dobré si uvědomit, že česká firma bude zřejmě na našem trhu známá a pravděpodobně o ni bude právě doma největší zájem.
Vnímáte to jako problém, že v České republice není oproti jiným zemím dostatek majitelů firem, kteří by šli se svou firmou na burzu?
Ano, to je obrovská škoda pro české firmy, investory i stát. Je to škoda pro celý trh. Emitovat akcie je prozatím u nás velmi využívaná příležitost jak získat kapitál, větší flexibilitu a růst jinak než jen s bankovními úvěry. Stát by také dosáhl větší transparentnosti v hospodaření firem. Díky rychlejšímu růstu by bylo vytvořeno i větší množství pracovních příležitostí a vybralo by se více na daních.
A z pohledu investora?
Větší nabídka akciových investic by umožnila lepší diverzifikaci v rámci českého trhu, větší objemy obchodů a vůbec by činila trh i život pestřejší.
Velká část společnosti dnes všechno chce rychle, pokud možno teď hned. Nechává se tak zlákat ke spekulování nebo sázení místo toho, aby investovala. Známý investor Warren Buffet říká, že až na výjimky investuje tak, aby to, co nakoupil, nemusel vůbec prodávat. O tomhle by lidé měli přemýšlet.
Lubomír Vystavěl před příchodem do ING v roce 1993 pracoval v Československé obchodní bance jako výzkumný asistent pro poradce managementu banky v oblasti investičního bankovnictví. Lubomír Vystavěl obdržel CFA charter v roce 2004. Členem představenstva Czech CFA Society je od roku 2006. V současné době studuje EMBA na KATZ Businesss School. Ve volném čase rád sportuje, zejména lyžuje na běžkách, pěstuje turistiku, čte a zajímá se o moderní architekturu.